V Příčné ulici jsem byla už několikrát s tátou, ale nikdy sama. A musím říct, že to byl poprvé trochu děsivý zážitek.
Abych se vrátila o pár dní zpátky... Přesvědčila jsem rodiče, aby mě těch pár dní nechali v Děravém Kotli - že se tu ubytuju a v klidu si vyřídím všechny nákupy. Zpočátku se jim to moc nelíbilo, ale nakonec povolili - to kdyby věděli, že pořád čekám na ubytování v mudlovské ubytovně, to by se asi zbláznili!
Díky bohu, že hned u vstupu do Příčné ulice jsou plánky, protože bez nich bych opravdu nevěděla, kam dřív, a hlavně jak se v té spoustě obchodů vyznat. Procházet se touhle ulicí je jako koukat do výloh se sladkostmi - všude je nespočet fascinujících věcí, které byste nejraději všechny nacpali do kapes, batohů a kufrů a utekli s nimi hodně daleko.
Jenomže nepatřím do nesmírně bohaté rodiny, a tak jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla v bance u Gringottů. A deníčku (je lepší mít pocit, že tohle všechno aspoň někomu říkám), tak zoufalá jako právě v té bance jsem dlouho nebyla. Schválně jsem tam šla až odpoledne, protože jsem si říkala, že se třeba vyhnu frontám. Což jsem se sice vyhnula, ale pro změnu tam nikdo nebyl. Čekala jsem celé odpoledne až do večera, než se tam objevil skřet, který mi dal peníze. Fakt jsem si myslela, že už mi upadnou nohy a chtělo se mi únavou brečet. Ale zvládla jsem to.
Jo! Taky jsem si asi udělala první kamarádku? Nevím, jestli jí tak můžu říct, protože jsme se nebavily až tak dlouho. Jmenuje se Zara, prý je ze Skotska a chtěla by do zmijozelu. I mě se pár lidí už zeptalo na to, do jaké koleje bych chtěla, a já si začínám připadat trochu blbě, protože nechci do jedné jediné koleje. Četla jsem si o nich a všechny mi přijdou něčím skvělé, tak proč bych měla chtít do jediné? Kamkoliv mě klobouk zařadí, tam nejspíš budu opravdu patřit.
A nepřijde mi to jako že jsem nerozhodná nebo bych nevěděla, co chci. Člověk přece nemusí mít úplně ve všem naprosto jasno, ne?
Comments