Poslední den před odjezdem byl k nevydržení. Snažila jsem se nějak zabavit, ale všechno mi to tak nějak překrývala ta nervozita a natěšenost a zmohla jsem se jen na dopis tátovi, abych mu popsala, jak proběhlo těch pár dní v Londýně. Takže nebudu zdržovat, protože už jsem k smrti vyčerpaná - tenhle den byl opravdu náročný a ani nevím, jestli tak pozitivní, jak jsem čekala.
Hned ráno mi došlo, že jsem si nekoupila žádné štítky a neměla jsem jak označit klec s Bublinou, takže jsem si šla stoupnout k papírnictví do Příčné ulice a doufala, že se ještě otevřou obchody - neotevřely. Takže jsem asi půlhodinu před odjezdem vlaku doběhla zpátky do svého pokoje v Kotli, popadla kufr i klec a šla je uložit do úschovny na zavazadla. Byla jsem dost nervózní z toho, že něco zapomenu, takže jsem si několikrát přerovnala brašnu, abych se ujistila, že mám všechno - školní uniformu, svačinu, Denního Věštce, lístek na vlak a knihu, kdybych po cestě neměla co dělat.
Dostat se na nádraží nebylo těžké - stačilo následovat ostatní studenty. Obávala jsem se ale toho, jak najdu tu správnou přepážku, protože jsem věděla jen to, že je mezi nástupišti 9 a 10 - ale která to přesně byla? Šla jsem podél nástupišť a jedna z nich se přece jen něčím lišila - byla ohraničena koši/sudy, zatímco ty ostatní ne. Mojí domněnku potvrdil nejspíš můj spolužák, když jí bez problémů proběhl, jako by tam vůbec nebyla. Takže jsem zavřela oči a rozběhla se...
Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, že jsem právě proběhla pevnou zdí, protože mě uchvátilo nástupiště a hlavně krásný červený vlak, který sice vypadal, že už je starší, zato byl ale krásnější než jakýkoliv vlak, který jsem kdy viděla. Našla jsem si volné kupé, za což jsem byla opravdu ráda, protože jsem se nechtěla ptát nějakých cizích lidí, jestli si k nim můžu přisednout - to bych asi radši zůstala na chodbě. Po chvilce tam ale přišel nějaký kluk, jestli si může přisednout, tak jsem mu řekla, že ještě čekám pár lidí - byla to tak trochu pravda, vlastně jsem čekala přesně PÁR lidí - konkrétně Zaru a její kamarádku Misty, se kterou jsem se včera seznámila.
Všimla jsem si, že ten vlak má i svoje vlastní menu a těšila jsem se, že si koupím Bertíkovy fazolky, ale nepřišla jsem na to, kde si to mám koupit. Zato jsem si ale koupila nejnovější číslo Denního Věštce... To už jsem skoro jako dospělá, kupuju si noviny za svoje vlastní peníze, abych si mohla přečíst novinky v kouzelnickém světě... No nevím, jestli se mám čím chlubit.
Mezitím dorazila i Zara a další její kamarádka, kterou jsem ještě nepotkala. Ve Věštci jsem si přečetla věc, která mnou celkem otřásla. Před pár dny totiž v Kotli vyhlásili jako nezvěstnou jednu studentku Bradavic. Nepřikládala jsem tomu žádný význam, říkala jsem si, že se třeba jen někde zapomněla nebo, nevím, utekla z domova. Jenomže dneska ve Věštci psali, že jí našli mrtvou... z prořízlým hrdlem. Bylo mi z toho vážně divně a najednou jsem se do Bradavic přestala tolik těšit. Navíc lilo jak z konve, takže představa, že nás v tom počasí čeká plavba na lodičkách po jezeře (taťka mi o tom vyprávěl) se mi vůbec nelíbila a doufala jsem, že pro nás vymyslí něco jiného.
Nevymysleli. Čekala na nás taková paní, která vypadala docela vtipně, protože měla pirátskou čepici a šavli. Potvrdila, že opravdu poplujeme na lodičkách a ještě k tomu jsme asi deset minut čekali, až vůbec půjdeme k molu. Voda byla studená, vlny rozzuřené a odevšad na nás šplíchalo. Chvilku po tom, co jsme vypluli, se dno lodě naplnilo vodou a já začala mít pocit, že oproti tomu ledovému šlehajícímu větru je ta voda dokonce teplá. Všichni jsme byli na kost promáčení a vsadím se, že na nikom z nás nezůstal ani jediný vlásek suchý. Zdálo se to jako věčnost, když jsme konečně dorazili k hradu, díky kterému jsem na chvíli zapomněla, jak neskutečná zima mi je.
Konečně jsme stáli ve vstupní síni, kde na nás čekala nějaká profesorka. Pohled na nás musel být opravdu politováníhodný, protože na nás namířila hůlkou a všichni jsme v tu ránu byli sušší. Rozlilo se mi po těle příjemné teplo a moje oblečení bylo zase úplně suché. Já tak miluju kouzla...
Řekla nám něco málo o škole, já popravdě nevím, protože jsem byla moc nervózní na to, abych ji vnímala, a odvedla nás do Velké síně. Byla... depresivní. Rodiče mi jí vždy popisovali jako barevnou, veselou, útulnou... ale to, kam jsem přišla, vypadalo spíš jako velká smuteční hostina. Všude byly černé prapory a málokdo se usmíval. Padlo to na mě ještě víc a já najednou už vůbec nebyla natěšená, ale jen nervózní a v žaludku se mi rozprostíralo podivné prázdno (ne, hladem to nebylo). Postupně nás vyvolával další profesor a my po jednom chodili na stoličku, kde na nás čekal Moudrý klobouk. Zařazování ostatních prváků mi bylo jedno, až na Zaru - ta skončila ve Zmijozelu, přesně jak si přála, ale já z nějakého důvodu tušila, že mě tam klobouk nezařadí.
A nezařadil - moje kolej je... pozor, chvilka napětí... Nebelvír! Kolej, kam chodil můj táta. Takže se musím přiznat, že jsem tak trošku pyšná, že jsem ve stejné koleji, do které chodil on, protože vím, že do ní chodí odvážní lidé. Já teda nevím, jestli jsem zrovna odvážná, ale hádám, že klobouk to asi dokáže odhadnout lépe.
Hostina byla úžasná a já litovala, že jsem se najedla ve vlaku, protože tolik dobrého jídla na jednom místě jsem v životě neviděla. A horkou čokoládu tady mají snad tu nejlepší na celém světě! Brzy byl ale čas jít na kolej. Věděla jsem, že je ve věži, ale musím říct, že tolik schodů jsem vážně nečekala. A takhle navečer, když už jsem byla unavená po celém dni, to byla opravdu "třešnička na dortu". Nakonec jsme se ale ocitli u obrazu Buclaté dámy a od prefektky (nebo to byla primuska?) se dozvěděli heslo.
Společenská místnost byla to nejhezčí, co jsem za ten den viděla. Nikdy bych neřekla, že tolik červené barvy na jednom místě bude vypadat tak dobře. V kombinaci se zlatou barvou a krásným nábytkem a doplňky jsem nevěděla, kam dřív stočit pohled. Nemůžu se dočkat, až si to tu pořádně proslídím... ale na to už mi zkrátka nezbylo moc energie. Vyslechli jsme si pár informací od kolejních ředitelů (byli tam profesorka a profesor, a já nevěděla, kdo je kdo) a prefektka mi ukázala můj pokoj. Byl snad ještě krásnější, než společenská místnost a já si připadala jako na zámku. Potom jsem si ještě zašla dolů a nechala si obarvit uniformu na kolejní barvu - krásnou karmínově červenou.
Deníčků, musím se přiznat - jsem prase, protože jsem se ani nedokázala dojít umýt, teď tady jen sedím u stolu a narychlo píšu tenhle zápis, abych náhodou něco přes noc nezapomněla. Přijdu si tady jak v pohádce. A teď sebou hodím do postele a myslím, že usnu dřív, než přes sebe stihnu přehodit peřinu.
Comments