Když jsem se ráno probudila, vůbec jsem si neuvědomila, že jsem v Bradavicích, ne v Děravém Kotli, ani u nás doma v Hastings. Když mi to došlo, ještě rozespalá jsem se posadila na posteli a s hrůzou si uvědomila, že jsem zřejmě zaspala a už se učí. To bude teda průšvih, hned první den! Spolubydlící mě ale uklidnila, že se tenhle den ještě neučí, takže jsem si mohla oddechnout.
Jelikož jsem večer už neměla energii jít se umýt (a nevěděla jsem, kde jsou koupelny), vylezla jsem z postele, oblékla se a zamířila dolů do společenské místnosti, kde byl jen jeden člověk - Will. Zeptala jsem se ho tedy na ty umývárny a on, že mě tam zavede, ale normálně je nemohl najít a asi pět minut jsme bloudili! To se jako nechodí mýt, nebo co? Nakonec jsem to vzdala a šla zpátky na pokoj, kde jsem se zeptala spolubydlící. Ta mě tam zavedla bez problémů a za chvilku už jsem si mohla dát horkou sprchu v krásné prostorné koupelně. Konečně! Potom jsem se vrátila na pokoj, kde jsem se převlékla do školní uniformy - asi deset minut jsem si ji upravovala, aby vypadala co nejlépe a musím se přiznat, že jsem se v ní cítila tak nějak.. hrdě. A co teprve ještě v kombinaci s hůlkou! Přišlo mi celkem vtipné, jak jsem tam tak stála a přitom věděla, že vlastně ještě neumím jediné kouzlo.
Věděla jsem, že se má uskutečnit prohlídka hradu s naší prefektkou, tak jsem si šla sednout do společenské místnosti a volný čas se rozhodla zaplnit tím, že jsem si přečetla školní řád. Bylo to zdlouhavé a místy nudné, ale člověk zkrátka musí znát školní řád, pokud si chce přilepšit k šanci vyhrát školní pohár! Například jsem se dozvěděla, že do Velké síně smí studenti chodit jen v uniformě, což jsem předtím nevěděla. Co kdybych tam šla v něčem jiném a připravila bych naší kolej o body? To bych se hanbou propadla.
Dočetla jsem chvilku potom, co dorazila Elena - naše prefektka - a oznámila, že se už můžeme vydat na tu prohlídku. Ještě jsme počkaly na jednoho kluka z naší koleje a vyrazili jsme. Nejdřív nám ukázala schody, které vedou do astronomické věže, potom místo, odkud se dá dostat do havraspárské společenské místnosti (což nevím, k čemu nám je, když do jiných kolejí stejně nesmíme - ve školním řádě se píše, že za porušení tohohle pravidla hrozí dokonce až vyloučení ze školy!) a spousty dalších míst, které už jsem stejně zapomněla a bez cizí pomoci tam netrefím. Vím, že jsme šli kolem čajového koutku, kabinetu naší kolejní ředitelky, procházeli sklepením (děsivé místo) a Elena nám dokonce ukázala několik tajných chodeb!
Ale nejzajímavější místo, okolo kterého jsme šli, byla bez pochyby knihovna! Na to jsem čekala a byla opravdu zvědavá, jak bude vypadat. Dovnitř jsme nešli, ale už jen z pohledu od otevřených dveří mi bylo jasné, že je opravdu veliká. Panebože, těch knížek! Nejraději bych tam v tu chvíli zůstala a už nevylezla, ale prohlídka pokračovala i přes mou knižní touhu a žalostně prázdný žaludek. Další zastávka byla společná společenská místnost, kde se můžou scházet studenti ze všech kolejí, což je super, ale stejně tam netrefím. Taky jsem tam zahlédla Regine, tu holku, která se mnou čekala u Ollivandera.
Dalším fascinujícím místem byla pamětní síň. Nevěděla jsem, kam se dřív podívat - jestli na první školní pohár, famfrpálový pohár, repliky předmětů zakladatelů Bradavic, nebo všemožné sošky a třpytivé kameny. Deníčku, zatraceně, už mě z toho psaní pěkně bolí ruka - bylo toho prostě moc, takže to zkrátím. Dál jsme šli k ošetřovně, školní psycholožce a dokonce do kuchyně, kam se dá dostat přes jeden obraz ve sklepení. A pak už jsme konečně byli propuštěni, takže jsem si ve Velké síni počkala na večeři - byl čokoládový pudink a nějaký ovocný salát.
Mimochodem, taky jsem si ve vstupní síni všimla spousty truhliček a cedulek - je tady totiž hrozně moc klubů, do kterých se můžu přihlásit, a mně se jich tolik líbí, že nevím, do kterých se přihlásit, abych je všechny spolu se studiem zvládala. Každopádně hned po večeři jsem utíkala do knihovny - je naštěstí po cestě na naši kolej. Zařídila jsem si u paní knihovnice průkazku a myslela si, že si projdu několik knihoven, ale zastavila jsem se hned u první a našla tolik zajímavých titulů, že jsem po pár minutách odcházela se čtyřmi zapůjčenými knihami.
Před spaním jsem ještě napsala a odeslala dopis tátovi, aby věděl, že jsem v pořádku dorazila a hlavně do jaké koleje mě zařadili. Myslím, že na mě bude pyšný! Taky jsem k tomu dopisu připojila speciál Denního Věštce, kde nabízejí spousty pracovních míst, protože vím, že mamka pořád jen vymýšlí ty svoje šílené lektvary a táta už je z ní nešťastný - tak třeba si něco vybere.
A já se nemůžu dočkat prvního vyučovacího dne!
