Jsem konečně ubytovaná! A dokonce jsem stihla i všechny nákupy. Teda, až na jednu objednávku, kterou si asi nechám doručit později.
Přijela jsem sem schválně několik dní před odjezdem do Bradavic, abych měla dostatek času na nákupy, jenže jsem je všechny stihla během dvou dnů. Trochu mě to děsí, protože vůbec nevím, co teď budu ty další dva dny dělat! Asi si hlavně rovnat věci v kufru, číst si učebnice a chodit po Příčné a koukat toužebně do výloh, protože už mi nezbyly skoro žádné peníze. Mám jen 16 galeonů a ty si nechávám na objednávku od Madame Malkinové (mimochodem, uniforma za 45 galeonů!?).
Samozřejmě úplně nejvíc důležitá věc ze všeho byla hůlka, takže jsem hned dnes ráno zamířila k Ollivanderovi - musela jsem číhat v Kotli u vstupu do Příčné, až tam někdo půjde, protože jsem neměla hůlku, takže jsem potom vypadala jak nějaký špeh. Čekala jsem frontu, ale nikdo kromě mě nepřišel. Taky jsem asi hodinu čekala, než Ollivander otevřel - mezitím si ke mně přisedla jedna holka, která určitě byla o něco starší než já - myslím, že se jmenuje Regina a prý chodí do mrzimoru.
Byla jsem pěkně nervózní z toho, že budu mít svojí první hůlku a ta holka mě nejdřív trošku štvala, protože jsem o společnost nějak nestála, ale nakonec jsem byla ráda, že tam byla, protože mě rozptýlila od toho nervování se a nakonec mi přišla celkem fajn.
Slyšela jsem od taťky, že to kolikrát zabere spousty pokusů a času, než si hůlka vybere kouzelníka, ale to nebyl můj případ - jakmile jsem mávla první, kterou mi pan Ollivander podal, vystřelila z ní cosi jako ohnivá exploze a já ji radši hned položila zpátky, protože jsem si říkala, že to tedy asi nebude ona - ale prý byla! Takže to asi byl ten výsledek, který se čekal, i když ten výbuch prý zněl dost nebezpečně. Ale čekala jsem, že ucítím nějaké výjimečné spojení s tou hůlkou, jak jsem četla, ale nic moc jsem necítila. No, každopádně je taková hezky zakroucená, z ebenového dřeva a s ocasním pérem z fénixe. Fénixové jsou krásní... doufám, že někdy nějakého uvidím naživo.
Což mi připomíná, že mám sovu! Já si ji nejdřív nechtěla kupovat, protože jsem chtěla, aby mi zbylo dost peněz, ale potom jsem šla do zverimexu a viděla tam jednu, která seděla nabubřeně na jednom místě, opovrženě koukala na ostatní a vypadala, že se jí fakt nelíbí, kde je. A taky měla takový krásný bílý zobák, i když celé tělo měla tmavé. Tak jsem si ji nakonec vzala a rozhodla se, že se bude jmenovat Bublina.
Nebudu lhát, jsem ráda, že budu moct posílat svou sovu, když budu psát rodičům, místo toho, abych se vždy musela táhnout do sovince - taťka říkal, že dokud si ve třetím ročníku nepořídil svou vlastní, žebral o půjčení sov své kamarády, jen aby nemusel až do sovince. Tak, tati, to se mi nestane!
