Vyslechli jsme si pár informací od kolejních ředitelů (byli tam profesorka a profesor, a já nevěděla, kdo je kdo) a prefektka mi ukázala můj pokoj. Byl snad ještě krásnější, než společenská místnost a já si připadala jako na zámku. Potom jsem si ještě zašla dolů a nechala si obarvit uniformu na kolejní barvu - krásnou karmínově červenou.
Deníčku, musím se přiznat - jsem prase, protože jsem se ani nedokázala dojít umýt, teď tady jen sedím u stolu a narychlo píšu tenhle zápis, abych náhodou něco přes noc nezapomněla. Přijdu si tady jak v pohádce. A teď sebou hodím do postele a myslím, že usnu dřív, než přes sebe stihnu přehodit peřinu.
Když jsem se ráno probudila, vůbec jsem si neuvědomila, že jsem v Bradavicích, ne v Děravém Kotli, ani u nás doma v Hastings. Když mi to došlo, ještě rozespalá jsem se posadila na posteli a s hrůzou si uvědomila, že jsem zřejmě zaspala a už se učí. To bude teda průšvih, hned první den! Spolubydlící mě ale uklidnila, že se tenhle den ještě neučí, takže jsem si mohla
oddechnout. Jelikož jsem večer už neměla energii jít se umýt
(a nevěděla jsem, kde jsou koupelny), vylezla jsem z postele, oblékla se a zamířila dolů do společenské místnosti, kde byl jen jeden člověk - Will. Zeptala jsem se ho tedy na ty umývárny a on, že mě tam zavede, ale normálně je nemohl najít a asi pět minut jsme bloudili! To se jako nechodí mýt, nebo co?
Nakonec jsem to vzdala a šla zpátky na pokoj, kde jsem se zeptala spolubydlící. Ta mě tam zavedla bez problémů a za chvilku už jsem si mohla dát horkou sprchu v krásné prostorné koupelně. Konečně!
Potom jsem se vrátila na pokoj, kde jsem se převlékla do školní uniformy - asi deset minut jsem si ji upravovala, aby vypadala co nejlépe a musím se přiznat, že jsem se v ní cítila tak nějak.. hrdě. A co teprve ještě v kombinaci s hůlkou! Přišlo mi celkem vtipné, jak jsem tam tak stála a přitom věděla, že vlastně ještě neumím jediné kouzlo. Věděla jsem, že se má uskutečnit prohlídka hradu s naší prefektkou, tak jsem si šla sednout do společenské místnosti a volný čas se rozhodla zaplnit tím, že jsem si přečetla
Bylo to zdlouhavé a místy nudné, ale člověk zkrátka musí znát školní řád, pokud si chce přilepšit k šanci vyhrát školní pohár! Například jsem se dozvěděla, že do Velké síně smí studenti chodit jen v uniformě, což jsem předtím nevěděla. Co kdybych tam šla v něčem jiném a připravila bych naší kolej o body? To bych se hanbou propadla.
Dočetla jsem chvilku potom, co dorazila Elena - naše prefektka - a oznámila, že se už můžeme vydat na tu prohlídku. Ještě jsme počkaly na jednoho kluka z naší koleje a vyrazili jsme.
Nejdřív nám ukázala schody, které vedou do astronomické věže, potom místo, odkud se dá dostat do havraspárské společenské místnosti (což nevím, k čemu nám je, když do jiných kolejí stejně nesmíme - ve školním řádě se píše, že za porušení tohohle pravidla hrozí dokonce až vyloučení ze školy!) a spousty dalších míst, které už jsem stejně zapomněla a bez cizí pomoci tam netrefím.