Všichni jsme byli na kost promáčení a vsadím se, že na nikom z nás nezůstal ani jediný vlásek suchý. Zdálo se to jako věčnost, když jsme konečně dorazili k hradu, díky kterému jsem na chvíli zapomněla, jak neskutečná zima mi je.
Konečně jsme stáli ve vstupní síni, kde na nás čekala nějaká profesorka. Pohled na nás musel být opravdu politováníhodný, protože na nás namířila hůlkou a všichni jsme v tu ránu byli sušší. Rozlilo se mi po těle příjemné teplo a moje oblečení bylo zase úplně suché. Já tak miluju kouzla...
Řekla nám něco málo o škole, já popravdě
nevím co, protože jsem byla moc nervózní na to, abych ji vnímala, a odvedla nás do Velké síně. Byla... depresivní.
Rodiče mi jí vždy popisovali jako barevnou, veselou, útulnou... ale to, kam jsem přišla, vypadalo spíš jako velká smuteční hostina. Všude byly černé prapory a málokdo se usmíval. Padlo to na mě ještě víc a já najednou už vůbec nebyla natěšená, ale jen nervózní a v žaludku se mi rozprostíralo podivné prázdno (ne, hladem to nebylo).
Postupně nás vyvolával další profesor a my po jednom chodili na stoličku, kde na nás čekal Moudrý klobouk. Zařazování ostatních prváků mi bylo jedno, až na Zaru - ta skončila ve Zmijozelu, přesně jak si přála, ale já z nějakého důvodu tušila, že mě tam klobouk nezařadí.
A nezařadil - moje kolej je... pozor, chvilka napětí...
Kolej, kam chodil můj táta. Takže se musím přiznat, že jsem tak trošku pyšná, že jsem ve stejné koleji, do které chodil on, protože vím, že do ní chodí
odvážní lidé. Já teda nevím, jestli jsem zrovna odvážná, ale hádám, že klobouk to asi dokáže odhadnout lépe.
Hostina byla úžasná a já litovala, že jsem se najedla ve vlaku, protože tolik dobrého jídla na jednom místě jsem v životě neviděla. A horkou čokoládu tady mají snad tu nejlepší na celém světě! Brzy byl ale čas jít na kolej. Věděla jsem, že je ve věži, ale musím říct, že tolik schodů jsem vážně nečekala. A takhle navečer, když už jsem byla unavená po celém dni, to byla opravdu "třešnička na dortu". Nakonec jsme se ale ocitli u obrazu Buclaté dámy a od prefektky (nebo to byla primuska?) se dozvěděli heslo.
Společenská místnost byla to nejhezčí, co jsem za ten den viděla. Nikdy bych neřekla, že tolik červené barvy na jednom místě bude vypadat tak dobře. V kombinaci se zlatou barvou a krásným nábytkem a doplňky jsem nevěděla, kam dřív stočit pohled. Nemůžu se dočkat, až si to tu pořádně proslídím... ale na to už mi zkrátka nezbylo moc energie.