z toho, že něco zapomenu, takže jsem si několikrát přerovnala brašnu, abych se ujistila, že mám všechno - školní uniformu, svačinu, Denního Věštce, lístek na vlak a knihu, kdybych po cestě neměla co dělat.
Dostat se na nádraží nebylo těžké - stačilo následovat ostatní studenty. Obávala jsem se ale toho, jak najdu tu správnou přepážku, protože jsem věděla jen to, že je mezi nástupišti 9 a 10 - ale která to přesně byla? Šla jsem podél nástupišť a jedna z nich se přece jen něčím lišila - byla ohraničena koši/sudy, zatímco ty ostatní ne. Mojí domněnku potvrdil nejspíš můj spolužák, když jí bez problémů proběhl, jako by tam vůbec nebyla. Takže jsem zavřela oči a rozběhla se...
Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, že jsem právě proběhla pevnou zdí, protože mě uchvátilo nástupiště a hlavně krásný červený vlak, který sice vypadal, že už je starší, zato byl ale krásnější než jakýkoliv vlak, který jsem kdy viděla. Našla jsem si volné kupé, za což jsem byla opravdu ráda, protože jsem se nechtěla ptát nějakých cizích lidí, jestli si k nim můžu přisednout - to bych asi radši zůstala na chodbě. Po chvilce tam ale přišel nějaký kluk, jestli si může přisednout, tak jsem mu řekla, že ještě čekám pár lidí - byla to tak trochu pravda, vlastně jsem čekala přesně PÁR lidí - konkrétně Zaru a její kamarádku Misty, se kterou jsem se včera seznámila.
Všimla jsem si, že ten vlak má i svoje vlastní menu a těšila jsem se, že si koupím Bertíkovy fazolky, ale nepřišla jsem na to, kde si to mám koupit. Zato jsem si ale koupila nejnovější číslo Denního Věštce... To už jsem skoro jako dospělá, kupuju si noviny za svoje vlastní peníze, abych si mohla přečíst novinky v kouzelnickém světě...
Mezitím dorazila i Zara a další její kamarádka, kterou jsem ještě nepotkala. Ve Věštci jsem si přečetla věc, která mnou celkem otřásla. Před pár dny totiž v Kotli vyhlásili jako nezvěstnou
jednu studentku Bradavic. Nepřikládala jsem tomu žádný význam, říkala jsem si, že se třeba jen někde zapomněla nebo, nevím, utekla z domova. Jenomže dneska ve Věštci psali, že jí našli mrtvou... z prořízlým hrdlem. Bylo mi z toho vážně divně a najednou jsem se do Bradavic přestala tolik těšit.
Navíc lilo jak z konve, takže představa, že nás v tom počasí čeká plavba na lodičkách po jezeře (taťka mi o tom vyprávěl) se mi vůbec nelíbila a doufala jsem, že pro nás vymyslí něco jiného.
Nevymysleli. Čekala na nás taková paní, která vypadala docela vtipně, protože měla pirátskou čepici a šavli. Potvrdila, že opravdu poplujeme na lodičkách a ještě k tomu jsme asi deset minut čekali, až vůbec půjdeme k molu.
Voda byla studená, vlny rozzuřené a odevšad na nás šplíchalo. Chvilku po tom, co jsme vypluli, se dno lodě naplnilo vodou a já začala mít pocit, že oproti tomu ledovému šlehajícímu větru je ta voda dokonce teplá.