Milý deníčku...
Já nevím, píše se to tak, nebo ne?
Nikdy jsem si žádný deník nepsala, až doteď. A nedělám to tak úplně dobrovolně - děkuju, mami, já vím, že si to dřív nebo později přečteš.
No, tak jsem tady, a píšu do tohohle deníku, který mi mamka ve svém nadšení pořídila a přikázala mi, že sem musím psát všechny moje zážitky a dojmy - tak tedy píšu. Ale pro dnešek by to asi stačilo.
Takže, čím bych začala?
Co se tak normálně píše
do deníku? Jmenuju se Lizzie (teda, Elizabeth,
ale to jméno nemám
ráda - říkají mi tak leda
rodiče, když jsou na mě
opravdu naštvaní), je mi
11 let a už za pár týdnů budu chodit do školy čar
a kouzel v Bradavicích.
Mamka i taťka jsou kouzelníci, takže
nikoho z rodiny nepřekvapilo, když jsem
dostala svůj dopis o přijetí. Jen mamka z toho
byla asi až moc nadšená, dokonce víc, než já - a to je co říct.
Já se totiž přes to všechno pořád trochu bála, že mi dopis nepřijde a že ze mě budou všichni zklamaní. Mám sice ségru, ale té jsou teprve 4 a žádné kouzelnické schopnosti se u ní zatím neobjevily.
V Příčné ulici jsem byla už několikrát s tátou, ale nikdy sama. A musím říct, že to byl poprvé trochu děsivý zážitek.
Abych se vrátila o pár dní zpátky...
Přesvědčila jsem rodiče, aby mě těch
pár dní nechali v Děravém Kotli - že se tu
ubytuju a v klidu si vyřídím všechny
nákupy. Zpočátku se jim to moc nelíbilo,
ale nakonec povolili - to kdyby věděli,
že pořád čekám na ubytování
v mudlovské ubytovně, to by se asi
zbláznili!
Díky bohu, že hned u vstupu do Příčné ulice jsou plánky, protože bez nich bych opravdu nevěděla, kam dřív, a hlavně jak se v té spoustě obchodů vyznat. Procházet se touhle ulicí je jako koukat do výloh se sladkostmi - všude je nespočet fascinujících věcí, které byste nejraději všechny nacpali do kapes, batohů a kufrů a utekli s nimi hodně daleko.
